Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách V.

Tak už se zase pídím internetem za poznatky sem a pídím se tam a zjišťuji, že to s výkladem českých zákonů, není až zas tak jednoznačné, jak by se mohl obyčejný právnicky nevzdělaný občan domnívat. Kdyby se tedy do diskuze náhodou přihlásil nějaký občan s patřičným vzděláním (pokud možno nikoli zesPlzně ;o) a vysvětlil nám neznalým vše polopatě, bylo by to supr! Hlavně mi nepište nic o Kocourkově, či Absurdistánu!

ČLÁNEK VOLNĚ PŘÍSTUPNÝ NA INTERNETU(AUTORA SE MI BOHUŽEL NEPODAŘILO DOHLEDAT) Jak uniknout z rozhodčích doložek (9.1.2010)Množí se otázky a diskuse o tom, jestli spotřebitelé mají z rozhodčích doložek úniku. České právní prostředí vyniká schopností dovést některé tradiční instituty do perverzních důsledků. V jedné kauze jsme chtěli předvolat před soud pět rozhodců uvedených na jednom z pofiderních seznamů. Dvěma z nich se nedalo doručit. Dva nevěděli, jak se na seznamu ocitli. Pouze jeden se ke své činnosti aktivně přihlásil. A když došlo na organizátora, zjistilo se, že je léčen na psychiatrii a lékař jej omluvil. Velký rozmach rozhodců v běžném styku jakoby plíživě privatizoval soudní pravomoc. Na téma zneužití rozhodčího řízení již bylo uveřejněno mnoho. Nejkřiklavější podobu na sebe bere ve skryté domluvě mezi jednou ze stran sporu a spřáteleným rozhodcem (či rozhodčí skupinou), kterého si do smlouvy prosadí silnější smluvní strana. Takový rozhodce pak třeba někde v garáži, jak se také zjistilo, razítkuje a podepisuje rozhodčí nálezy, které mu silnější smluvní strana na protistranu sama připraví. Na jejich základě pak lze zahájit exekuci. Svodu obejít soudní pravomoc dokonce podlehly i některé zavedené společnosti. V posledních dvou letech konečně několik právníků zvedlo tuto rukavici a položilo si otázku, zda ve vztazích podnikatel – spotřebitel (tj. v takzvaných spotřebitelských smlouvách) lze vůbec pravomoc rozhodce platně sjednat (např. článek Ochrana spotřebitele a rozhodčí doložky z pera právníka kanceláře veřejného ochránce práv Davida Slováčka v Bulletinu advokacie 7 – 8/2009). Odpověď je nejenom rámována ustanovením občanského zákoníku, které ve spotřebitelských smlouvách zakazuje zhoršit postavení spotřebitele pod standard daný právními předpisy, ale také obdobnými ustanoveními spotřebitelské směrnice evropského práva (Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Pochybnost se objevuje i v tzv. velkém komentáři k Občanskému zákoníku z nakladatelství C.H. Beck (vyd. r. 2008). Tam je také zmíněno rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C – 168/05 Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL. O výklad tohoto rozhodnutí se však vedou spory. Pomalu se rozhýbávají i naše soudy. Nejvyšší soud ČR nedávno judikoval, že nepřípustné zhoršení postavení spotřebitele nastává dokonce ujednáním o změně místní příslušnosti běžného soudu (tzv. prorogace) mimo soud daný bydlištěm žalovaného spotřebitele. Tím spíše by měla být shledána neplatnou rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě. Další rozhodnutí ukazují jinou, ne tak přímou cestu. V několika případech zpochybňují formulaci rozhodčích doložek. Vrchní soud v Praze v jednom rozhodnutí (12 Cmo 496/2008) zaujal stanovisko: NEJVÍC MI PADLA DO OKA TATO VĚTA: „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodů) ad hoc nebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným řádně ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb. na základě zvláštního zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná.“ ZAČÍNÁ TO VYPADAT NADĚJNĚ! Nejvyšší soud ČR zase v usnesení (32 Cdo 2227/2007) došel k závěru: „Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku. V tomto směru je tedy důvodná námitka dovolatelky, že na rozdíl od stálých rozhodčích soudů neexistují pravidla pro vydávání řádů rozhodců ad hoc, takže takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce či rozhodčího soudu libovolně měněno.“ Další cesta ke zpochybnění rozhodčích nálezů může vést přes chybný proces, který jim předcházel (či spíše nepředcházel) včetně způsobu doručení. Ačkoliv některá rozhodnutí jsou předmětem kritiky z druhé, řekněme prorozhodcovské strany, lze čekat, že nejvyšší soudní instance bující perverzní praxi rozhodčích řízení ve spotřebitelských sporech ještě více přidusí, pokud se tak dříve nestane výslovným legislativním zákazem, ostatně některé legislativní podněty již byly podány. Co to znamená pro ty spotřebitele, kteří se už upsali? Především, ať již problému čelí v jakémkoliv stádiu, musí jej začít řešit neprodleně. Proti rozhodčí doložce musí právně brojit. Čím dříve, tím mají větší šanci na úspěch. Neplatnost sjednání rozhodčí doložky by měli namítat už v rozhodčím řízení, pokud se o něm vůbec dozví. Po doručení rozhodčího nálezu mají lhůtu tří měsíců k podání žaloby na jeho zrušení, ta se podává u soudu. Dokonce ani při rozhodování o nařízení exekuce nemusí být pozdě, ačkoliv zde jsou vyhlídky nejsvízelnější. Navíc určitou roli sehrává přístup nižších soudů - v obavě z dalšího nápadu kauz mohou považovat rozhodčí řízení za dobrou dělbu práce, což opřeno o izolovaný výklad zákona o rozhodčím řízení bez uvážení souvislostí s dalšími předpisy může na druhé straně podporovat toleranci současné perverzní praxe. POKUSILA JSEM SE TEDY DOHLEDAT, ZDA ROZHODČÍ DOLOŽKA V MOJÍ SMLOUVĚ NENÍ NÁHODOU DLE VÝŠE CITOVANÉHO ZÁKONA NEPLATNÁ. A DOŠLA JSEM K VELMI PŘEKVAPIVÉMU ZÁVĚRU, A TO, ŽE VLASTNĚ PODLE TOHO ZÁKONA NEJENŽE NEMŮŽE EXISTOVAT TATO DOLOŽKA, ALE ŽE VLASTNĚ NEMŮŽE EXISTOVAT ANI SDRUŽENÍ ROZHODCŮ. VIZ POSLEDNÍ VĚTA Z TOHOTO DRUHÉHO ČLÁNKU VOLNĚ PŘÍSTUPNÉHO NA INTERNETU: Zřizování stálých rozhodčích soudů v České republice Rozhodčí řízení upravuje v České republice zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jako Zákon). Jeho § 13 odst. 1 hovoří o zřizování stálých rozhodčích soudů. Je překvapivé, že existují velmi rozporné názory na výklad tohoto ustanovení, přičemž právě tento je klíčovým pro zhodnocení, zda v České republice mohou nebo nemohou být zřizování tzv. soukromé rozhodčí soudy.[1] Paragraf 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zní: „Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona.“ Zásadní výkladový problém vyvolává překvapivě v normativních aktech hojně užívané slovní spojení „pouze na základě zákona“. Možnosti jeho výkladu jsou v zásadě dvě: a) Na základě zákona znamená zákonem, resp. zvláštním zákonem. Musí tedy existovat nějaký další zákon kromě samotného zákona o rozhodčím řízení, který se bude týkat zřízení stálého rozhodčího soudu. Do jaké míry bude tento zvláštní zákon zřizování rozhodčích soudů upravovat – zda obecným mechanismem nebo bude sám rozhodčí soudy zřizovat, to nelze v tuto chvíli určit. b) Na základě zákona znamená, že Zákon umožňuje, aby vznikaly stálé rozhodčí soudy na základě úkonu soukromoprávní povahy podle nějakého – jakéhokoli zákona. Musí tedy být zřízeny zákonným způsobem na základě nějakého zákona a budou potom vykonávat činnosti stálého rozhodčího soudu podle zákona o rozhodčím řízení. Kupř. na základě obchodního zákoníku vzniká akciová společnost, společnost s ručením omezeným atd. a ty budou fungovat jako stálé rozhodčí soudy. Přijmeme-li výklad ad a), tedy tvrzení, že pouze zákon může zřídit stálý rozhodčí soud, pak můžeme s jistotou tvrdit, že pokud takový zákon nebude schválen, nemůže u nás existovat žádný stálý rozhodčí soud a jakékoli rozhodčí řízení musí probíhat nutně pouze na bázi ad hoc rozhodčího řízení. Přijmeme-li výklad ad b), pak v České republice existuje zcela volný systém zřizování stálých rozhodčích soudů. Stálý rozhodčí soud potom může provozovat v podstatě kdokoli. Stačí si jen vybrat nějaký zákon, na základě kterého bude založena nějaká právnická osoba, která bude posléze jako rozhodčí soud fungovat. Výklad § 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení Při výkladu § 13 zákona o rozhodčím řízení je nutno uvažovat jak o jeho smyslu, důvodech jeho znění, zavedené praxi, tak o jeho historii. Současně je třeba prozkoumat mechanismus jeho působení v současnosti i v minulosti. Začněme historií. Podíváme-li se do předchozí úpravy rozhodčího řízení, tedy zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, zjistíme, že v době jeho účinnosti zněl jeho § 8 odst. 1 a 2, týkající se stálých rozhodčích soudů, takto: „Strany mohou v rozhodčí smlouvě též ujednat, že o sporech mezi nimi (§ 3) má rozhodovat stálý rozhodčí soud. Zřízení stálých rozhodčích soudů upravují zvláštní předpisy.“ Toto ustanovení tedy říká, že zákon o rozhodčím řízení sám o sobě zřizování stálých rozhodčích soudů jinak neupravuje a nechává toto na zvláštních zákonech, které budou vydány později. Neříká se zde nic o tom, že by stálý rozhodčí soud měl být zřízen pouze zákonem, ale pouze to, že způsob zřizování stálých rozhodčích soudů bude upraven ve zvláštních zákonech. Zákon č. 98/1963 Sb. byl zrušen až zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Posuňme se nyní ke stávající úpravě v § 13 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.: „Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona.“ Co je jejím smyslem? Důvodová zpráva k Zákonu[2] ohledně stálých rozhodčích soudů uvádí: „Cílem navrhovaného zákona, který upravuje rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů a má tedy povahu procesního předpisu , není zřizovat stálé rozhodčí soudy nebo upravovat mechanismus jejich zřizování. Osnova proto jen vyjadřuje, že stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona. Tím také petrifikuje legislativní praxi r. 1992. Bude pak záležet na těchto nových zákonech, do jaké míry připustí státní ingerenci v otázce např. statutů a řádů nově vznikajících stálých rozhodčích soudů.“[3] Cílem Zákona tedy není zřizovat stálé rozhodčí soudy ani upravovat mechanismus jejich zřizování, Zákon nechává tuto otázku na nových zákonech – v tomto nový Zákon kopíruje ten předešlý, i když to ve svém textu vyjadřuje jinými slovy. Důvodová zpráva hovoří o petrifikaci legislativní praxe z roku 1992. A ta byla následující. Na základě stále platného zákona č. 98/1963 Sb. došlo k vydání zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, a zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Tyto zákony jsou těmi „zvláštními předpisy“, jejichž vydání předvídal zákon o rozhodčím řízení z roku 1963. Rozebereme nyní jednotlivá ustanovení obsažená v těchto zvláštních zákonech, která se týkají zřizování stálých rozhodčích soudů. Zákon č. 214/1992 Sb. v § 30 odst. 1 ve znění z roku 1992 stanoví : „Burzovní rozhodčí soud zřizuje burzovní komora pro rozhodování sporů z burzovních obchodů uzavřených na burze.“ Zákon č. 229/1992 Sb. v § 28 odst. 1 ve znění z roku 1992 stanoví: „Při burze může působit burzovní rozhodčí soud jako stálý nezávislý orgán pro rozhodování sporů uvedených v odstavci 3 nezávislými rozhodci.“ Zákon č. 301/1992 Sb. ve svém znění z roku 1992 v § 19 odst. 1 ustanovuje: „Hospodářská komora a agrární komora mají právo po vzájemné dohodě zřídit rozhodčí soud jako stálý nezávislý orgán pro rozhodování sporů o majetkové nároky nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku.“ Jaký je mechanismus zřízení stálých rozhodčích soudů dle těchto zvláštních předpisů? Rozhodně to není zřízení zákonem. Ani jeden z těchto zákonů sám o sobě nezřizuje žádný stálý rozhodčí soud. V zákoně č. 301/1992 Sb. se zřízení dává do rukou komorám, které mají právo stálý rozhodčí soud zřídit. Podle zákona č. 214/1992 Sb. nezřizuje burzovní rozhodčí soud zákon, ale burzovní komora. A dle 229/1992 Sb. při komoditní burze může, nikoli musí působit nebo působí rozhodčí soud.[4] Pokud měl tedy Zákon petrifikovat stav z roku 1992, znamená to, že jeho cílem bylo zakotvit a navázat na legislativní praxi z roku 1992. Úprava zřizování stálých rozhodčích soudů v novém zákoně je tedy v podstatě stejná jako úprava v zákoně z roku 1963, jen je vyjádřena jinými slovy, což dnes působí tak zoufalé interpretační potíže. Přijetí zákona o rozhodčím řízení z roku 1994 mělo vliv pouze na změnu zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, a to vzhledem ke sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou České republiky. Tehdy se změnil § 19 tohoto zákona hovořící o stálém rozhodčím soudu následujícím způsobem: „Při Hospodářské komoře České republiky působí jako stálý rozhodčí soud Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jako nezávislý orgán pro rozhodování sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení.“ Tuto změnu ovšem nemůžeme považovat za zřízení stálého rozhodčího soudu zákonem. Rozhodčí soud působící při Československé obchodní a průmyslové komoře existoval již od roku 1949.[5] Zákonem č. 223/1994 Sb., o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou České republiky, se pouze tento rozhodčí soud stal tím stálým rozhodčím soudem, který dle § 19 zákona č. 301/1992 Sb. působí při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR.[6] Závěr k výkladu § 13 odst. 1 zákona Sám zákon o rozhodčím řízení tedy nemá za cíl zřizovat rozhodčí soudy, tuto pravomoc předává „novým zákonům“, jak důvodová zpráva podotýká. Zákonodárce možná předpokládal, že některý z těchto nových zákonů vytvoří obecný mechanismus zřizování stálého rozhodčího soudu. V teoretické rovině by tak mohly existovat zvláštní zákony, které samy budou zřizovat stálé rozhodčí soudy, zákony, které budou pověřovat nějakou instituci ke zřízení stálého rozhodčího soudu, a zákony, které budou umožňovat osobám soukromého práva za určitých podmínek zřídit stálý rozhodčí soud. Bohužel, žádný takový zákon prozatím vydán nebyl. V platnosti zůstává pouze zákon 229/1992 Sb., o komoditních burzách, na základě kterého je možné zřídit rozhodčí soud při komoditní burze. Druhým dnes platným zákonem, který hovoří o možnosti zřízení rozhodčího soudu, je zákon 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, který umožňuje zřídit burzovní soud při burze cenných papírů.[7] Na základě výše uvedeného, tedy znění důvodové zprávy, historie úpravy tohoto institutu, legislativní praxe a logických argumentů, se přikláníme k výkladu § 13 odst. 1 v tom smyslu, že stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zvláštního zákona. A jakým způsobem tento zvláštní zákon týkající se zřizování rozhodčích soudů toto bude upravovat, je zcela na samotném zákonodárci. Ovšem žádný zákon upravující obecně zřizování rozhodčích soudů po účinnosti zákona o rozhodčím řízení vydán nebyl. Z toho jednoznačně plyne, že je vyloučeno zřizovat soukromé rozhodčí soudy jako právnické osoby podle obecných zákonů upravujících zřizování právnických osob (občanský zákoník, zákon o sdružování občanů, obchodní zákoník apod.), aby vykonávaly funkce stálého rozhodčího soudu podle zákona o rozhodčím řízení. (autorka článku)Simona Trávníčková TAK JAK TO TEDA VLASTNĚ JE?